Jamuná déví a Šríla Prabhupáda – vání a vapuh
Girirádž Svámí

21. února 2012

V roce 1971 jel Šríla Prabhupáda do Allahabadu na Ardha-kumbha-mélu a Jamuná déví a já jsme byli ve skupině, která ho doprovázela. Šríla Prabhupáda vyprávěl příběh o Adžámilovi a o svatém jméně ze šestého zpěvu Šrímad-Bhágavatamu. V té době byly přeloženy zatím jen první dva zpěvy, a tak Prabhupáda četl ze svého Bhágavatamu v sanskritu s komentářemi, někdy překládal z komentářů Šrídhara Svámího a příležitostně z komentářů Džívy Gósvámího. Když jsem tam byl, slyšel jsem, že Prabhupáda říkal, že mluví kvůli Jamuně. A v roce 2007, když mě Jamuná navštívila v Santa Barbaře, zeptal jsem se jí na to, a ona mi řekla něco, co se nesmazatelně vrylo do mého srdce.

Jak mi vysvětlila, vždycky si myslela, že má stejné právo jako kdokoliv jiný kráčet nebo sedět blízko Šríly Prabhupády. A obvykle, když hovořil, sedávala přímo před vjásásanem. Ale v Allahabadu jí jeden ze sannjásínů vysvětlil, že v Indii ženy sedí stranou a ona to tak také udělala. Takže dalšího rána neseděla na svém obvyklém místě u nohou Šríly Prabhupády.

Později toho rána si jí Šríla Prabhupáda všiml, když procházela kolem stanu, a zavolal na ni: „Jamuno, pojď sem.“ Vešla dovnitř a vzdala mu poklony a než se zvedla, řekl: „Takže ty už nechceš naslouchat?“ Jamuně vytryskly slzy; Prabhupáda – a naslouchání jemu – to byl její život. „Kde jsi byla dnes ráno?“ zeptal se. Jamuná mu řekla přesně, co se stalo. Prabhupáda mlčel.

Potom, jak mi řekla, přišel rozhodující okamžik jejího života. Došlo jí, že nebude mít vždy Prabhupádovu společnost. Do té doby si ani neuměla představit, že by s ním někdy být neměla. V roce 1967 prodělal Prabhupáda mrtvici a oddaní zpívali celou noc a Prabhupáda se uzdravil. Oddaní na něm ve všem tolik záviseli, že pro ně bylo nepředstavitelné, že by s ním neměli být. Ale, řekla mi, každý žák musí dojít k osobní realizaci, že jednou přijde doba, kdy duchovní mistr nebude přítomný. A pro ni tento okamžik nastal v Allahabadu, po rozhovoru s oním sannjásínem a potom se Šrílou Prabhupádou.

Seděla v Prabhupádově stanu a zeptala se ho: „Kolik času jste ve skutečnosti strávil se svým guru mahárádžem?“ „Bylo to jen velice málo – byl jsem s ním možná pětkrát nebo šestkrát,“ řekl. „Ale bylo to vždy velice důvěrné. Obvykle jsme se spolu procházeli a mluvili o tolika věcech.“ Potom řekl: „Ti, kdo si myslí, že společnost s duchovním učitelem je fyzická, hmotná, ti nejsou o nic lepší, než komáři sedící na klíně krále. A co dělá komár? Jednoduše pije krev. Tolik mých duchovních bratrů, byli to velcí, velcí sannjásíni, tak oni si to mysleli a jednoduše pili krev.“

Jamuná přijala Prabhupádova slova jako potvrzení. Od této chvíle pochopila, že potřebuje poznávat svůj vztah k němu a službu jemu v odloučení. Začala uvažovat nad otázkou vání (slova, pokyny) a vapuh (fyzická přítomnost), a začínala mít větší a větší vhled do této otázky. Jak mi řekla, je to něco „nekonečně hlubokého a silného. Můžeš ta slova slyšet povrchně, ale je něco jiného být ve skutečnosti znovu v Prabhupádově přítomnosti“ – být v jeho přítomnosti v takovém odloučení jako kdybys byl v jeho fyzické společnosti. „To byl pro mě rozhodující okamžik, abych pochopila, že Prabhupáda opustí tuto planetu: ‚Je starý muž a odejde a já se musím připravit.‛“ Od té chvíle pochopila, že se na to musí začít mentálně připravovat.

„To byl příběh o naslouchání,“ pokračovala. „Prabhupáda řekl: ‚Já mluvím, protože ty chceš tolik naslouchat. Já mluvím tak hodně, protože ty chceš tak hodně naslouchat.‛ On znal ten hlad. Nikdy jsem mu o tom neřekla, ale on to věděl.“ Jak Jamuná často říkávala, Šríla Prabhupáda si byl zcela vědom každého žáka v každém ohledu, jak jejich vnitřního vědomí, tak vnějšího projevu jejich služby.

Vání a vapuh se stalo hlavním tématem v životě Jamuná déví – jak udržovat spojení se Šrílou Prabhupádou skrze vání do stejné míry a se stejnou intenzitou jako za jeho přítomnosti – jeho blízké fyzické přítomnosti. Byla přesvědčená, že to je možné, a uspořádala si svůj život tak, aby mohla neustále přijímat jeho vedení a milost – aby mohla být vždy v jeho společnosti.

20. prosince okolo půl sedmé ráno zjistila její stálá společnice a duchovní důvěrná přítelkyně Dínatáriní, že odešla. Ruku měla v sáčku s džapou a na tváři mírný úsměv. Vypadala v naprostém klidu – dokonce blaženě. Nebála se smrti. Byla přesvědčená o tom, že bude opět s Prabhupádou, nebo nějakým způsobem zaměstnaná ve službě jeho misi. Takový je osud, který čeká každého, kdo dá svůj život plně službě Šrílovi Prabhupádovi.

Jamuná déví byla nádherná osoba – božská služebnice Šríly Prabhupády, jeho mise a jeho Pána. Byla příkladem náma ruči (chuti pro svaté jméno), džíva daji (milosti k živým bytostem) a vaišnava sévy (služby oddaným). Byla rádcem, průvodcem a přítelem mnohých, včetně mě. Její osobní přítomnost nám bude chybět. Přesto bychom se měli snažit sloužit jí v odloučení podporou ideálů, které jí byly drahé.

(Zdroj: www.dandavat.com)